Nikdy není pozdě na změnu

Nenapadlo by mne, že po padesátce budu začínat nový život. Sama. Že zůstane jen ticho a prázdnota, které mne nejdříve drtily. Nebyla to jen samota, byl to strach. Jak to zvládnu? Co budu dělat?

Má ještě smysl něco budovat? První týdny jsem jen přežívala. Každý den vypadal stejně – prázdný byt, holé stěny, ticho, spánek. Ráno jsem se budila s úzkostí, večer usínala s obavami.

Nikdo mi neřekl, že je v pořádku, když chvíli nebudu vědět kudy dál. Že tenhle smutek si musím prožít, jen nesmí trvat příliš dlouho.

Začala jsem pomalu. Nejprve jsem si dovolila cítit všechny emoce – smutek, zklamání, vztek, bolest…

Pak jsem si řekla: ,,Dobře, a co teď?“

Neměla jsem plán, jen touhu, změnit situaci, ve které se nacházím a být zase šťastná.

Přihlásila jsem se do kurzu, o kterém jsem roky snila, ale nikdy na něj ,,NEBYL ČAS“. Začala jsem se vzdělávat, objevovala jsem nové možnosti, pomalu si budovala sebevědomí. Každý nový poznatek či dovednost byly jako cihly, ze kterých jsem stavěla pevnější základy svého nového života.

Nápad na podnikání přišel nečekaně. Zpočátku jako malý nápad, který se zdál spíše jako sen než realita. Ale čím více jsem do něj dávala energie, tím více rostlo. Neměla jsem žádné velké finanční prostředky, ale díky možnostem přes Úřad práce jsem sen přetavila do reality. A něco tak nedostižného se nakonec stalo skutečností a už jsem věděla, že jsem na začátku správné cesty.

Začala jsem být na sebe pyšná, protože jsem věděla, že jsem silnější, než jsem si o sobě myslela. Mé sebevědomí se začalo postupně uzdravovat.

Udělat ten první krok, i když malý je vždycky nejtěžší, věk není limit a pokud něco doopravdy chci, tak to dokáži, nový život toho byl důkazem. Stále na sobě pracuji a ještě mám co dohánět, ale teď už vím, že sny se dokáži plnit, jen je třeba udělat první krok.

A co si o tom myslíš ty ?