Radka WEISS ♥
Jsem milovnice života, zdánlivé nezdary beru jako výzvy k pokoření a zdolávání.
To, že něco nejde hned, není neúspěch, je to součást mé cesty a teprve zdolání těžké etapy mi dokáže přinést pocit uspokojení a otvírá dveře do dalších fascinujících dní.
Život začíná tam, kde končí strach a ano, překonání těchto bloků je opravdu těžké a nekomfortní, přesto stojí za to vytrvat a jít dál.
Když smutek paralyzuje: Jak jsem našla cestu zpět k radosti.
Osamělost je tichý nepřítel. Připlíží se nepozorovaně, nejdříve jako občasný stín a pak najednou tě najednou pohltí celou.
Kdysi jsem bývalá veselá žena plná života, v několika málo měsících se můj život otočil o sto osmdesát stupňů a místo domova plného radosti, hluků a zvuků jsem zůstala ze dne na den sama.
Byly chvíle, kdy jsem myslela, že to nikdy neskončí, ten nesmírný smutek mne natolik paralyzoval, že jsem ztrácela sílu i chuť cokoli měnit.
Dnes už vím, že to nebyl konec, ale začátek něčeho nového.
Musela jsem však spadnout až na úplné dno, abych se mohla odrazit a začít znova.
Ze začátku jsem ani nedoufala, že to dokážu, osamocení mne drželo v pasti a každý den byl zoufale stejný a nekonečně prázdný. Nevěděla jsem jak, ale musela jsem začít jednat.
Hledala jsem cokoli, co mi kdysi dělalo radost a já bych to dokázala zvládnout. Vždy jsem měla ráda knihy a pohyb na čerstvém vzduchu.
Ze začátku jsem brala do ruky knihy jen tak, aniž bych měla chuť a sílu číst. Jen jsem nějakou otevřela a nechala oči klouzat po stránkách, postupně jsem se dokázala začíst do určitých pasáží a občas jsem se přistihla, že nad obsahem přemýšlím a nechávám se unášet představou jako ve snu, po čase už nebyl problém přečíst delší pasaže a nakonec jsem zvládla i celou knihu.
Cítila jsem, jak mi slova pomalu vrací to, co jsem považovala za ztracené - pocit, že svět stále nabízí krásu, jen ji sama musím chtít vidět.
Pak jsem udělala další krok, mnohem těžší. Oblékla jsem se a vyšla ven - SAMA. Nebylo to stejné jako dřív, ale už jen ten okamžik, kdy jsem cítila čerstvý vzduch - ty prosté nádechy a výdechy, pohyb a klid, který jsem tak dlouho necítíla, ale něco se ve mne prostě změnilo.
Pochopila jsem, že nemusím hned obracet celý svůj život vzhůru nohama, stačí udělat každý den jen malý krok, nadechnout se , dovolit si cítit i něco jiného než smutek. A to byl začátek.
Každý den jsem hledala něco nového, byly to jen malé krůčky, ale z těchto malých krůčků jsem začala skládat svůj nový svět a nový život.
Musela jsem se vrátit k tomu, co mi vždy dělalo radost a k tomu přidávat nové rituály, které mi doživota opět přinesly klid a sílu pokračovat v dalším životě.
Přijala jsem samotu jako příležitost pro poznání sebe sama, svých limitů a tvoření nových začátků.
Rozhodla jsem si poskládat si nový život !
Postupně, vůbec ne najednou, jsem začala překonávat ten paralyzující strach a vítám nové možnosti zase ochutnávat a objevovat svět tam, kde se mi na nějakou dobu uzavřel.
